Podle obrázku jste asi poznali, kde že vlastně pracuju a nejspíš si i říkáte, jak bych se z takové práce mohla zbláznit? Jednoduše, pořád je co dělat a upřímně, být celý den na kase nebo na drincích a mechanicky opakovat dokola to samé, může být docela makačka. Na druhou stranu mě to ale baví a girl's gotta eat ;)

Pokud jde o školní dny, vstávám většinou v rozmezí od 6:30 do 7 hodin, záleží na tom, jak moc jsem unavená nebo jak moc se mi z té postele prostě nechce. To známe všichni. 

Když ráno vylézám z postele, obvykle si přehraju v hlavě co mě ten den čeká - písemka z matematiky, udělat tohle, tamto, po škole do práce. Mé okolí mě už nejspíš ráno uslyší říkat mou "oblíbenou" větu "Mě se nechce do práce." a ráno to tak nejspíš i cítím. Nejspíš to bude tím, že přes týden toho moc nenaspím a představa, že ráno vstanu a do postele se dostanu až před půlnocí mi hned po probuzení nepřijde ani trochu lákavá.

Mou "oblíbenou" větu zopakuju ještě tak milionkrát, stále nesmířená s tím, že se ten den prostě a jednoduše nevyspím, ale jsem na tom v podstatě lépe než ráno. A když si postěžuju na to, že nemám volno, taky na to, co všechno mě ve škole slušně řečeno štve a jak se těším na pátek, popřípadě nějaké prázdniny (ano, můj školní život je jen o čekání na volno), jsem relativně v klidu. 

Horší to je, když se najednou nahromadí milion testů a já nemám čas se učit, protože zrovna musím do práce. Pořád se snažím najít nějaký systém, jak tyhle dvě věci skloubit. Co nejvíc miluju ale je to, když si zapíšu do diáře nějaký test, počítám s tím, a proto si den před ním nepíšu směnu a test se odloží na den po práci. To bych upřímně zabíjela a přivádí mě to k šílenství. V těchto případech je pak totiž strašně těžký skloubit práci, školu, učení a nějaký volný čas dohromady.

Ve škole končím každý den, kromě středy, ve 14:05 a v práci začínám ve tři, takže hned ze školy jdu na intr, převléknu se a za chvíli zas můžu vyrazit do práce. To je podle mě ta nejotravnější část, obvykle si stihnu jen připravit učení na druhý den, trochu se upravit a to je všechno.

Podle mé nálady je začátek směny buď jednoduchý a nebo trochu těžší, jak jsem psala, práce mě baví, ale někdy si nemůžu pomoct a jsem prostě otrávená. Přišla jsem ale na to, že když tolik nemyslím na to, co bych zrovna mohla dělat, ale snažím se to vidět spíš pozitivně, rychleji to utíká (více o náplni mé práce v jiném článku).

Kolem sedmé až osmé večer si beru půl hodinu pauzu a jelikož pracuju do desíti, těch posledních pár hodin utíká strašně rychle a jsou už spíš takové pohodovější. Uklízí se a tak dále.

Když už na mě přijde absolutní nechuť něco dělat a chuť se vším seknout, přemýšlím nad tím, co všechno si budu moct koupit a jak hezkej pocit to je, neprosit nikoho o peníze - být svou vlastní paní. Snažím se myslet na cokoliv jiného než je můj momentální postoj k tomu, že jsem v práci a nelítám někde po Praze a většinou to i pomáhá. Překvapivě jsem si našla práci, při který se mi i krásně přemýšlí :D 

Vlastně to mé přemýšlení nad všemi plusy je to, co mě drží při smyslech a taky to, díky čemu se snažím, aby to fungovalo. Nebudu lhát, občas je to těžký, ale stojí to za to.

Tak zas brzy! :)