Můj druhý týden začal šílenou bolestí v krku. Mé nadšení bylo nepopsatelné, protože jsem chtěla ten den zajet do Ikey pro věci, které mi doma chyběly, kouknout se někde na boty a možná trochu na vlastní pěst prozkoumat Londýn. To mi bohužel moc nevyšlo.

Vydala jsem se tedy jen do školy, kde jsem potřebovala naskenovat nějaké dokumenty a cestou domů jsem se chtěla stavit v lékárně pro nějaké léky na tu bolest v krku. Lékárna samozřejmě zavřená, díky bohu za srpnový bank holiday! Naštěstí jsou Angláni natolik pokročilí, že prodávají základní léky i v supermarketech, takže jsem si v co-op koupila medovo citronový sirup (strašně dobrý mimochodem) a několik dalších věcí v akci.

Původně jsem nechtěla žádné jídlo nakupovat, ale na saláty a dresingy měli akci 3 za cenu 2 libry, tak jsem si řekla, že se mi to vlastně docela bude hodit do práce a nebudu se muset trhat s nějakým salátem či vymýšlet dresing. Pak už jsem do košíku hodila Cosmopolitan, který tu je mimochodem jen za libru (?!), rybí prsty, jablečný koláč a šla domů.

Doma jsem jako největší marůdek ležela celý den v posteli, pila čaj s citrónem a medem po litrech (ještě, že je tu med tak levný), neschopná si i uvařit. Naštěstí jsem měla ještě pizzu z předešlého dne, které jsem snědla jen dva kousky, protože byla neuvěřitelně sytá. Tak jako tak se ale lounské 123Pizze nic nevyrovná.

Má bolest v krku byla druhý den ráno ještě horší a já nenáviděla vše kolem sebe. Hlavně fakt, že mám začít v práci a cítím se, jak kdyby mě přejel  vlak.

Od rána jsem do sebe házela jeden čaj za druhým a doufala, že se mi udělá trošku líp. Neudělalo.

Další den přes noc mě trochu přestalo bolet v krku, takže jsem v práci byla jakž takž v pohodě a mohla jsem se po práci vydat, ačkoliv neplánovaně, do Primarku. Nechala jsem tam 50 liber a koupila si úžasný heboučký světlounce růžový župan, ve kterém teď trávím většinu dní.

K mé bolesti v krku se přidala i rýma a kašel, takže jsem po práci přišla domů, padla do postele a spala zhruba do 11 večer.

V pátek jsem měla volno v práci, tak jsem si řekla, že konečně vyperu. Poprvý v životě! Ale samozřejmě u mě se to neobejde bez komplikací a tak mi trvalo více než půl hodiny než jsem tu pračku vůbec zapnula a začala prát. Řeknu vám, že jsem si přišla úplně vypatlaná a volala jsem i mámě, ať mi poradí, co mám dělat, protože to tlačítko na zapnutí se mnou prostě nespolupracuje. Po dvaceti minutách se mi chtělo brečet vzteky a po dalších dvaceti minutách už se pralo. Jak? To sama nevím.

Prádlo jsem rozvěsila všude možně po pokoji, protože ještě nemám sušičku a mně přijde zbytečné si na pár dní kupovat sušák. Takže pokoj vypadal jako po výbuchu atomové bomby, ale aspoň, že jsem konečně vyprala a měla zas na týden minimálně pokoj.

Přijde mi, že celý tenhle článek je jen o tom, jak si stěžuju na to, že jsem nemocná, ale já obvykle nemocná nebývám a když už, tak rozhodně ne celý týden. Každopádně následující den jsem si už přišla o trošičku líp. Lépe se mi dýchalo, dusila jsem se jen občasně a své okolí jsem otravovala hlasitým kašláním.

Před obědem jsem vyrazila na focení do agentury, kde jsem měla schůzku na jednu. K líčení jsem se dostala až někdy kolem druhé a na focení asi až v půl třetí. Opruz, když jsem ještě dělala vše proto, abych každých pět vteřin nekašlala.

Večer jsem uvařila na druhý den, k večeři si dala Caesar salát a pak jsem se jen válela a dusila v posteli. Ten londýnský život je fakt zábava! :D

Po dvou týdnech se mi začalo trochu stýskat po domově a hlavně po Bailey. Jsem zvyklá být pryč od rodičů, za což můžu být vděčná čtyřem letem v Praze, ale přece jen to jsem byla hodinu a půl od domova a mohla jsem jet domů kdykoliv se mi zachtělo. To, že mi mamka posílá videa a fotky Bailey je sice strašně milý, ale mě to vždycky tak rozhodí, že v tu chvíli lituju, že jsem vůbec někam odjela :D





Minulý týden jsem se byla podívat na Stonehenge, ale nějak nám nedošlo, že si musíme koupit lístek, takže jsme nemohli na tu "turistickou" cestu. Slečna, která tam pracovala, nám poradila, ať to vezmeme pastvinou, kde byly ovce  a taky samozřejmě všude samý bobky, takže jsem chodila po špičkách, jelikož bylo n*****o úplně všude. Jinak to napsat nemůžu :D

Já momentálně hledám práci, ale musím říct, že se mi nějak nedaří. Snad během následujícího týdne něco najdu, protože začínám být pomalu zoufalá.

Highlight mého měsíce tady? Cestou na Stonehenge se mi ozvala paní z hotelu na pozici recepční, 14 liber na hodinu, možnost polovičního úvazku. Prostě paráda. Vyřešilo by to pro mě úplně všechno, byla jsem nadšená a tak jsem moc nepřemýšlela a nepřišlo mi divné, že po mně chce 75 liber na CRB check (projetí rejstříku). Peníze jsem tedy přes paysafecard poslala a už to mi mělo připadat divné. Normálně nejsem takhle hloupá, ale na druhou stranu si říkám, že lekce dobrá a teď už si dám určitě pozor. O pár dní později mělo být školení, ale paní se mi neozývala a v tu chvíli jsem nad tím začala hodně přemýšlet, volala jsem do toho hotelu... A tam jsem zjistila, že nikoho nehledají a jejich manažerka se určitě nejmenuje jako ta paní z mailu.

Teď jsem tedy o 75 liber chudší, o lekci bohatší a doufám, že ty pitomce, kteří si takhle vydělávají na lidech hledajících práci, najdou. Upřímně mi nejde o ty peníze (i když by bylo pěkný je dostat zpátky), ale spíš o to, aby jim to neprošlo.

Vtipná věc ale je, že o pár dní později jsem si poslala další životopis, akorát do jiného hotelu, a přišel mi naprosto stejný mail s nabídkou pozice a žádostí o zaplacení 75 liber za CRB check. Musím tedy uznat, že si na tom podvodu dávají fakt záležet, protože celý text toho emailu vypadá fakt věrohodně a člověk by v tom skoro neviděl nic divného.

V neděli jsem měla pohovor na pozici baristky, kde mi manažer řekl, že si myslí, že pro mě bude lepší pracovat v italském salad baru, který vlastní. Takže ve středu jdu na zkoušku do "anglického Uga" #nikdysehonezbavím :D





















Pak jsem se vydala na Picadilly Circus, kde jsme měla vyzvednout wristbands na Freshers akce, ale pořád jsem měla spoustu času, takže jsem se prošla po China Town až na Trafalgar Square. Ušla jsem bůh ví kolik kilometrů, ale Londýn za to prostě stojí.

Včera jsem byla vyzvednout spolubydlící na Heathrow a po dvou hodinové cestě jsme se dostaly domů. Anet se nějak porvala s vybalováním, ačkoliv teď pořád koukám na její kufr na zemi a celkově celý pokoj vypadá jako po explozi. Takže zhruba stejně jako vypadal měsíc, kdy jsem tu byla bez ní :D Později jsme se vydali ještě s jedním Čechem ze školy na večeři, kde jsme se totálně přejedli a spokojeně se mohli vydat domů.

Dnes nás jen čeká banka, možná zařizování doktora a musíme do školy na ID check. Upřímně se mi ale nechce nic dělat, protože jsem celá rozlámaná a nejradši bych zůstala celý den v posteli. Nedá se svítit.